m180204

5. února 2018 v 7:41 | misschien
Cesty. Od stolu ke stolu. Postele, které mi nepatří. Pokoje, které nezařizuji.
Druhé vánoce. Peníze. V naturáliích. Pan otec, který do mého počítače vrazil to, co já. A přihodil i nový provizorní obal. A flashdisk. Originál za 800.
Tričko od matky. Jídlo. Příslib, že mi zaplatí kurz angličtiny.
Materiál nikdy nebyl problém.
Narážky na sestru. Že nedostudovala. Pro ně. A nedokáží mi říct proč. Tak se mě snaží uplácet. Nebudu člověk, když to nedotáhnu. Protože bakalář nic neznamená. JÁ nic neznamenám. Dcera ano. JÁ nemusím existovat.
Balím to. Bylo toho moc. Myslela jsem si, že jsem paranoidní. Nejsem. Zvířátko, kterým se chlubí. Děti svých známých představují jménem, titulem a oborem.
Dostanou ho. A potom budu mít klid. Konečně. Nic nedlužit. Nic nemuset. Sama v prázdném vesmíru. Zlámaná panenka, které konečně přestřihnou vodící nitky.
Co jsem si doprdele myslela? Že se počítám? Že být šťastný je cíl? Že má smysl se snažit?
Stejně to nefungovalo. Vadné kusy můžete opravovat, ale nikdy nebudou fungovat normálně. Držet cukr nízko. Sportovat. Nestresovat se. A přesto jeden nadbývající prášek a jedna depresivní noc. Vysadit na týden antikoncepci je jako se vědomě vrhnout do bažiny. A jet v té chvíli k posteli s novým oranžovým povlečením? Šílenství. Mají výhodu. Nestarají se o následky.

Země je rudá od krve a mlčí stromy v Nazaretu. Vždy naposled i poprvé jak v neskutečném kabaretu.