Wie gewöhnlich

19. září 2016 v 23:15 | misschien
Pověsím na stěnu holandskou vlajku. A potom už budu jen zvracet hrůzou. Nechám se unést bezmocí. Poslední patro, bez balkonu, s výhledem. Tiché a bez lidí. Žádná matka, která si po čtyřech týdnech doma a jedné promenádě v plavkách všimne jizvy. Na kterou už od května zapomněla. Zrádné sloveso. Řízla jsem se. Tak krásně mystifikující.

Uměním psychoterapie je ukázat trpícímu egoistovi příběh z jiných perspektiv a donutit jej uznat skutečnost, že on není oběť. Že on není jediná oběť.

I oni jsou oběti. Stáří. Ticha. Manželství bez lásky. Nikdy jsem nepochopila, proč spolu žijí. Asi je jednoduší v manželství setrvat. Nikdy jsem nepochopila, proč se otec oženil.

Dala mi mastičku. Aby se začala aspoň trochu hojit. Léčíme. Jako vždy. Důsledky a ne příčiny.

Ohřáli jsme si spolu zbytek polévky. "Co mám teď dělat?" zeptala se. "Žít dál." V obličeji se jí zračil úlek. Znělo to jako rozsudek smrti.
Adriaan van Dis , Já se vrátím (překlad Martina Limbug Loučková)
 

Nemuset řešit

11. září 2016 v 16:31 | misschien
Plavání určitě pomáhá. Chodím spávat v deset a v plavací dny se sprchuji i třikrát denně. Mám nové papuče a denně si měním spodní prádlo. Stále miluji ty, kteří se vyhýbají eufemistickému mlčení. Vidí svět jaký je.

Máma si sedla na kraj postele a začala brečet. Přemýšlela jsem, zda se M zabila. Jenom ji prý hospitalizovali na psychiatrii. Prý na ní M trochu visela. Hladila jsem mámu po rameni, vydávala zvuky nutné pro pokračování konverzace. Na předloktí nesnesitelně pálilo slunce. Pálilo i když pan otec prohlásil, že je rád za to, co má. Pálilo, když jsem viděla, jak nevidí. Nebo nechtějí vidět. Je snazší neuklízet na vlastním prahu.

Plavání pomáhá. A četba také.

"Toen zei Bavink: 'Ik word een beroemd man,' zooals een ander zou zeggen: 'Ze hebben me een dubbeltje te veel afgezet,' en we voelden ons bekocht, alle drie, Bavink, Bekker en ik."

IBM x BMI

27. srpna 2016 v 12:03 | misschien
Největším eufemismem je ticho. To slyším od mámy. Jenom v květnu jí do skype uteklo, že jsem veliká. Panu otci to trvalo týden. Prý jsem narostla. Sestřička studovala bohemistiku a je mistryní eufemismů. Soused je ze staré školy. Spravila jsem se.

z podváhy do nadváhy za 365 dní
20 kilo, která se přejdou mlčením
 


Hřát se do spálení v paprscích slunce

9. května 2016 v 21:27 | misschien
Jsem ochotná uznat, že mám občas pokřivené vnímání. Ale zaboha si nedovedu představit jinou interpretaci následujícího.

N: vidí poprvé jizvu Nepokusila ses podřezat si žíly?
M: Ne.
N: Měla by sis to masírovat, aby nebyla vystouplá.

N: A jak vidíš budoucnost?
M: Po magistru najít práci, asi v Česku, kdyby to ale šlo, tak odejít.
N: A co doktorandské studium?
M: Ne. Nemám na to. Budu ráda, když udělám magistra. Nic v tom nevidím, je to teorie.
N: Mohla bys to udělat. Budu tě mít ráda i bez toho, ale ta možnost tam je. Určitě bys to zvládla. Není to tak těžké. Jde o tu odbornou práci a nějakou přednáškovou činnost. Zkoušek je tam málo.
M: Tu práci si neumím představit. Teoretická vědecká činnost není pro mě.
N: Ještě máš minimálně rok. Uvidíš, že to bude lepší.

Některá ne jsou slyšitelná a okamžitě akceptovaná. Jiná, hlasitá a vyslovená se neberou v potaz. Křestní není důležité. Příjmení nehraje roli. Jenom ta písmenka před a za jménem jsou důležitá. Osobnost, cíle, štěstí, jizvy, sport, nic se nepočítá. A nikdy to neskončí. Udělat jedno nestačí. Bc. Mgr. PhD. Co by přišlo, kdybych souhlasila? Profesura? Neviděla. Neslyší.
A ano, pro druhou stranu jsem skončila, když jsem přestala být štěnětem. Jako oba psi. Z celodenní přítomnosti, hry, zábavy a výcviku v občasné procházky a krmicí funkci.

*:Máš spálené ruce a obličej. Asi by nebylo nejlepší jet zítra k tomu moři. Zůstaň doma, já si zajdu někam do muzea." Hvězdičkou se v lingvistice značí příklad jevu, který se nestane.
Nejlepší chvíle byla, když jsem stála po kotníky v ledové vodě a slunce se schovalo za mraky. Potom přestala kůže na pažích na chvíli bolet. Pláž v dlouhém rukávu.

Zdál se mi sen...

4. dubna 2016 v 21:21 | misschien
Jednou to dokážu. Budu sedět v křesle u okna, v teplém svetru, v ruce budu mít hrnek čaje a na klíně talířek s pár kousky cukroví. A budu je ujídat při čtení knihy, klidně, užiju si je a až bude talířek prázdný, tak si toho skoro ani nevšimnu. Bude to prima pohodové odpoledne s knihou a čajem. Budu se soustředit na děj a příjemné ale ne nezbytné teplo z hrníčku. Nebudu myslet na krabice se spoustou cukroví, které mám za zády. Nebudu potřebovat sníst ho všechno najednou. Dokážu přestat jíst až se budu cítit sytá. Budu schopná rozlišit hlad a chuť. Jídlo bude způsob jak přežít a ne důvod k tomu. Nebude to řešení problémů, bude to přirozená denní součást života. Ani odměna, ani trest. Bude to v pořádku. Dám si k snídani chleba se sýrem a po obědě budu mít problém vybavit si, co jsem vlastně snídala. Budu jíst s lidmi. Zajdu si s nimi na večeři do restaurace aniž bych předtím nebo potom posvačila tři čokolády a vajíčkový salát.
*příšerně motivační nálada
pět dní s hvězdičkovým jídlem
je to jen měsíc
nechci to zkopat, nesmím to zkopat
Protože věřím na happyend.
Nemyslet na ty nepodařené pokusy. Teď se daří. Vydržet.

A taky počítám. A čekám. Protože do odjezdu zbývají už jen čtyři a půl měsíce. Už teď se mi nechce vracet. Bojím se odjezdu. Čekám, kdy přijde ten zlom. Abych se těšila zpátky.
I přes ty anglické učebnice a to, že se občas hodina přeci jenom trochu táhne. Netikám. Nevím, jestli je to pochopitelnou trochu únavou nebo tím, že se školy nebojím. Že zátěž odpovídá mému času. Trochu vydechnout. Nabrat síly. Začít se usmívat.

A naučit se potřebnou slovní zásobu na diskuzi s mými spolubydlícími.
Smrad v koupelně? Pootevřu okno. Stále smrad? Otevřu ho dokořán. #vysokoškolské naděje národů
Jsou vlasy v odpadu ve sprše? Odsunu je o metr vedle.
Je na záchodě koš? Hodím ruličku od toaletního papíru na zem. (poslední skóre 7:0)
Kafe plesnivějící v hrnku.