Kdo nic nezkusí, neselže

20. ledna 2017 v 22:45 | misschien
Teoreticky jsem už dlouho neměla tak dobré výchozí podmínky. Prakticky se bojím, že selžu. Nevím, jak bych se lízala z dalšího selhání. Ale mám nějaké svaly. Aspoň to předpokládám. A taky dost tuku. To vím. Ale mám svaly. 4,5 měsíce plavání třikrát týdně muselo i vegetariánovi nějaké svaly pustit. Takže když se teď dám na něco náročnějšího, aerobičtějšího, dynamičtějšího, tak bych to nemusela odnést bolestí všeho. Navíc budu kompenzovat plaváním, což také pomůže. Anebo jsem definitivně mimo soutěž? Jak moc tělo a kosti změní sedm let hladu a přecpávání? Nebo je moje tělo ten milý držák a potvora, co mě i přes veškerou snahu dovleče ke zkouškám?
Selhání. Teoreticky jsem nikdy neselhala. Má školní kariéra plní předepsané body jeden za druhým. Prakticky selhávám neustále. Jak to dopadne, když se to nepovede? Mávnu nad tím rukou? "Půjdu dál." Nebo to zase něco odstartuje. Další šílenství? Zvládnut bolest? Bolet to bude. Dokud to budou svaly, bude to ok. Klouby by byly horší. V Nizozemsku a měsíc po návratu z něj jsem byla jako stařena. Kolena z něčeho v háji. Teď si libuji, když si dokážu dřepnout.
Ale chci to už dlouho. A má to perfektní načasování. Do zahájení bruslařské sezóny je ještě daleko, ale když zvládnu teď pět týdnů toho, tak bych mohla být schopná i začít běhat.
Běh. Vždy z něj bolela kyčel. Vždy třikrát, když jsem to zkusila. Jednou jsem vydržela dlouho. Ale potom přišla volba - buď víc jíst, nebo přestat. Některé volby jsou snadné. To už bylo dávno. A stejně nejsem o nic dál.
Budu muset jíst jinak? Teoreticky bych měla. Bílkoviny. Nádhera. Ty v mandarinkách nejsou. A mandarinky a jiné citrusy (kvalita mandarinek se zhoršuje), jsou důvod, proč se držím od sladkého dál. Ořechy také nejsou nejlevnější. Nemohu si dovolit se vyřadit z provozu. Ale asi to chce zkusit. Zkusit a nemyslet na následky. Doufat ve výsledky. Prostě to udělat. Nějak to dopadne. Šance je 50:50.
Věřit sama sobě je těžké. Takže to zkusit bagatelizovat. 30 minut denně ti nic neudělá. Jen to zkus. Je to jako s Duolingem. A vidíš, jaký jsi udělala pokrok.
 

Člověk

14. ledna 2017 v 20:13 | misschien
Kontakt s lidmi bolí. Založil si ruce a vyprávěl o otci. Vždy vypráví o otci a nikdy o matce. Vyprávěl. Mluvil. O dvou kouscích ze života. Bylo to příjemné. A bolelo to. Společné prázdniny s otcem. Nádech. Výdech.
Probudit se a ležet. Neodcházet. Čekat. Jde to. Když se člověk připraví. Aplikace na opakování slovíček v telefonu. Uplácím svědomí. Někdo živý vedle mne.
Už jsem byla připravená. A milejší. Když mě v noci vzbudil a chtěl znovu. Konečně došlo na rány. Kontakt s lidmi bolí.
"Já jsem ti to neříkal?" Překvapená. Ne obsahem sdělení, ale tím, že si myslel, že mi něco řekl. Mluvíme málo. A proč taky. Co je důležité, není ke sdílení. Mé snažení se bez toho může jevit jako banální.
Sestřička možná skončí se školou. Nevadilo by mi to. Otázkou je, zda budu zpívat, pokud nálada doma nebude optimální.
Vždy se ptají pozdě. Po roce si pan otec všiml. Zvláštní. Jako bych v létě nebyla čtyři týdny doma. Nemá cenu rozrývat pro ně zbytečně minulost. Když ani jim se do toho nechtělo. Nešikovnost jako lež, kterou chtějí.
Budit spícího dvakrát za noc vyžaduje strategii. Pozitivně naladit. Otázkou. Proč o citech? Ještě příliš v polospánku, aby mi to myslelo na nezávadnou odpověď. Naštěstí se i mručení dá vykládat různě. Kontakt s lidmi vzbuzuje otázky.
Mám spoustu fotek cizí země. Mám spoustu prázdných fotek. Bez lidí. Být s lidmi nebo ne? Neumím to, nechci to, toužím po tom, dokážu to? Nenechat je jít pod oranžovou slupku. Pod pomerančovou kůži. Proč druhé děsit svými pseudobývalámiproblémy? Protože bez nich jsem povrchní a banální.
Pod vlivem zkouškového. Načíst pár postupů, aby se citíla míň neschopná. Nedočetla ani první. Slušné holky takové věci nečtou. Jenom je dělají.
Bolí svaly na nohou. Jako dělat dřepy. A lýtko. Ztuhlé z křeče. Ve chvíli, kdy už nevadila. Krk. Tentokrát si špinil ruce. A trochu obličej. Ta poslední se mu povedla. Kontakt s lidmi bolí.
Videa ledních medvědů. A štěňat. Ve tři v noci. Kontakt s lidmi ukazuje nová zákoutí absurdity.

Kontakt s lidmi. Kontakt s člověkem. Člověk by chtěl víc. Zatvrdit se. Je těžké. Těžší nebo snazší? Vrátit se k papírům. K textům. Ke slovům. Lidé nejsou důležití.

Het doet pijn. Ik ben bang.

27. listopadu 2016 v 22:36 | misschien
Čtvrteční plavání přišlo v hodině dvanácté. Vlastně až po ní. Jediné, co bránilo krvavému tichu byl fakt, že s otevřenou ránou se do bazénu nesmí. A tak jsem čekala. Utíkala. Seděla v metru. Potřebovala začít.
Suchá kůži má tendenci praskat.
Příliš suché kůži trocha vody nepomůže. Jako by čtvrteční plavání nebylo. Snad jen útok na mou asociálnost mě na chvíli zaměstnal. Jestli prý půjdeme příště do sauny. Ptala se slečna. Nepotřebuje ani moje poznámky, ani se mnou nechce spát. Těší mne to. Oranje droom die ik bouw se povedl. Strach. Že to zase bude pryč. O čem mluvit? Mám báječnou slupku, ale pod ní je hlubko a prázdno.
Ve čtvrtek jsem si škrábala hřbet ruky. Nesmát se moc na hodině. Nikdo se tak moc nesměje. Stačí mi málo. Naučila jsem se smát málu? V zemi, kde není nic než bublající topení.
Sešli jsme se. Potřetí. Původně jsem se těšila, ale nakonec se mi jen chtělo spát. Po plavání jsem se prohlédla. Krk byl čistý, bez znaku pásku. Modřiny na těle nikde. Jen levá ruka poškrábaná. S modřinami. Malé kapky krve. Kde nehty zajely příliš hluboko. Ani jsem to nevnímala. Zahnat zklamání, že rány nešly do obličeje. Zahnat hrůzu z toho, že nedostávám, co chci. Že nic nepomáhá. Ublížit sám sobě. Waar ben ik weer?
Sobotní plavání nemělo šanci doplnit endorfiny. Vyhlídka na necelé čtyři dny sucha. Ten první za mnou. Hlava plná. "My s tebou v tomto jednáme trochu v rukavičkách..." Jak říct, že jsem jiná. Že se mě bojí zeptat. Pokud o mně vlastní rodina nechce raději nic vědět, kdo tedy? A proč vlastně mluvit?
"Jsi fakt dobrá, že chodíš třikrát týdně plavat." Nevěděla jsem, co říct. Nejsem dobrá, jen nemám moc jiných možností.
"Lidé se diví, v kabátech od bláte, že pravda není krásná a bohatá. Že láska sedí v zažloutlé hodpodě nad slabou kávou, žaludek na vodě."
Dopis, který čeká na odpověď.
Ticho. Prázdno. Schovat se a nebýt.
Otázka není zda, ale kdy a jak.
Advent.
Proč jezdit za lidmi, kteří mi za půl roku ani jednou nenapsali? Jmenují se rodina, ale neznáme se.
Jak to hezky vyjádřit. Ano je osvobozující nemuset jezdit co tři týdny domů. Ano, jsem ráda, že jsem chtěná. Poslouchám sestřičku, jak mluví o rodičích. Jak jsou lepší než byli. Musí mluvit o někom jiném. Nebo já už nejsem schopná vnímat skutečnost.
Matka googlící člověka, který psal diplomku na stejné téma jako já. Matka, která se neptá na kluka, co od něj odcházím ráno. Na slečnu, která ohrožuje mou asociálnost. Dárky k Mikulíši jsou důležité, slova ne.
 


Vždycky můžu přestat plavat

2. listopadu 2016 v 22:39 | misschien
Na klábosení o tom, že mám málo času, měla jednoduchou odpověď. "Tak pusť plavání." Jak dlouho bych bez něj vydržela? Tento týden je to lepší. Minulý mi ta propast mezi pondělkem a čtvrtek při-padala příliš hluboká.
Vstávám, sprchuji se, měním si denně prádlo, nedívám se do rána na seriály, nespím dvacet hodin denně. Jak dlouho bych vydržela na suchu?
Tři hluboké dny, dva mělké škrábance. Za dobu v Praze, ve škole, v práci, jsem toužila po krvi víckrát než v Nizozemsku. A víckrát jsem to dotáhla do barevného konce. Jenom mi to bylo málo. Tak opatrná. Nepřetnout nic, co nemám. Stále stejná místa. Slunce. Aspoň nerozšiřovat operační oblast. Neřezat hluboko, aby se rána neotevřela. Z mělké nic neteče. A když, tak málo. Pomalu upouštět strach, zmatek, únavu, bezmoc.
Prostě si škrtni endorfiny. Ušetříš čas i peníze. Proč nenavrhne ať pustím některý předmět. Ať chodím míň do práce. Ať si s ní netelefonuji. Vždy mám škrtnout dobrovolné. Jenomže v určité fázi může být jejich škrtnutí to poslední, co uděláme.
Občas mám pocit, že už se nemůžu spolehnout na svou hlavu.
Možná jsem opravdu zrůda. Kterou musí člověk zmlátit, aby z ní dostal trochu lidské touhy po roz(m)nožování. Nebo z ní vytloukl ironii se kterou se na ten proces jinak dívá. Cynici se nemnoží.
V průhledné konvici vařila voda. Červené světlo. Oslazený bílý čaj. Německý film s titulky. Kašel. Ráno potřeba odejít. Nechtěná krev. Svědění znamená hojící se odřeninu nebo rašící chorobu? Mluvil. O svém otci. Jak ho nakonec nepřijel vyzvednout, i když mu to slíbil. Bylo to nedorozumění zapříčiněné třetí stranou. Otcové, kteří nikdy nepřijedou. Dva dny v Praze, proč se vidět s dcerou.

Wat de mensen ook niet meer kunnen (of willen) is te trachten elkaar te begrijpen en (daaruit voortvloeiend) elkaar te helpen. [...] Ik heb er rust mee, dat dat niet bestaat, maar ik heb geen behoefte om nog langer mijn leven daardoor te laten verpesten.
Oorschot biografie 340-341

Jsem to já?

26. října 2016 v 22:21 | misschien
Zase vězeň vlastní hlavy. Bezdůvodného pocitu strachu. Ne panika, ne děs, ale strach. Těšení se na něco a vědomí, že tak to nemá být. Užívat si všechny dny, ne jen pár hodin. Závislost na plavání. Strach. Jak přežít dny bez něj. Nedaří se moc dobře. Hlava se topí a nejde zastavit. Únava. Touha po A'dam. Místo, kde jedinou povinností byla škola. Stíhat práci a školu. Už to bude lepší. Jen dva dny v týdnu. Přesto je to hodně. Pro mě je to hodně. Někdy bych si dala kávu. Ale když si dám kávu, tak si můžu dát i panáka. A po alkoholu, odpoutání od myšlenek, toužím moc často. Příliš na to, abych si byla jistá, že to ovládnu. Takže bez kávy. Nedokázat usnout, neochotně vstávat. Bez důvodu. Vymyslela jsem si pro ostatní tolik životních cílů, až žádný nemám. Chtěla jsem být normální, poslední dny si tím nejsem jistá. Nejtěžší je pochopit a ovládat sám sebe.