Het doet pijn. Ik ben bang.

27. listopadu 2016 v 22:36 | misschien
Čtvrteční plavání přišlo v hodině dvanácté. Vlastně až po ní. Jediné, co bránilo krvavému tichu byl fakt, že s otevřenou ránou se do bazénu nesmí. A tak jsem čekala. Utíkala. Seděla v metru. Potřebovala začít.
Suchá kůži má tendenci praskat.
Příliš suché kůži trocha vody nepomůže. Jako by čtvrteční plavání nebylo. Snad jen útok na mou asociálnost mě na chvíli zaměstnal. Jestli prý půjdeme příště do sauny. Ptala se slečna. Nepotřebuje ani moje poznámky, ani se mnou nechce spát. Těší mne to. Oranje droom die ik bouw se povedl. Strach. Že to zase bude pryč. O čem mluvit? Mám báječnou slupku, ale pod ní je hlubko a prázdno.
Ve čtvrtek jsem si škrábala hřbet ruky. Nesmát se moc na hodině. Nikdo se tak moc nesměje. Stačí mi málo. Naučila jsem se smát málu? V zemi, kde není nic než bublající topení.
Sešli jsme se. Potřetí. Původně jsem se těšila, ale nakonec se mi jen chtělo spát. Po plavání jsem se prohlédla. Krk byl čistý, bez znaku pásku. Modřiny na těle nikde. Jen levá ruka poškrábaná. S modřinami. Malé kapky krve. Kde nehty zajely příliš hluboko. Ani jsem to nevnímala. Zahnat zklamání, že rány nešly do obličeje. Zahnat hrůzu z toho, že nedostávám, co chci. Že nic nepomáhá. Ublížit sám sobě. Waar ben ik weer?
Sobotní plavání nemělo šanci doplnit endorfiny. Vyhlídka na necelé čtyři dny sucha. Ten první za mnou. Hlava plná. "My s tebou v tomto jednáme trochu v rukavičkách..." Jak říct, že jsem jiná. Že se mě bojí zeptat. Pokud o mně vlastní rodina nechce raději nic vědět, kdo tedy? A proč vlastně mluvit?
"Jsi fakt dobrá, že chodíš třikrát týdně plavat." Nevěděla jsem, co říct. Nejsem dobrá, jen nemám moc jiných možností.
"Lidé se diví, v kabátech od bláte, že pravda není krásná a bohatá. Že láska sedí v zažloutlé hodpodě nad slabou kávou, žaludek na vodě."
Dopis, který čeká na odpověď.
Ticho. Prázdno. Schovat se a nebýt.
Otázka není zda, ale kdy a jak.
Advent.
Proč jezdit za lidmi, kteří mi za půl roku ani jednou nenapsali? Jmenují se rodina, ale neznáme se.
Jak to hezky vyjádřit. Ano je osvobozující nemuset jezdit co tři týdny domů. Ano, jsem ráda, že jsem chtěná. Poslouchám sestřičku, jak mluví o rodičích. Jak jsou lepší než byli. Musí mluvit o někom jiném. Nebo já už nejsem schopná vnímat skutečnost.
Matka googlící člověka, který psal diplomku na stejné téma jako já. Matka, která se neptá na kluka, co od něj odcházím ráno. Na slečnu, která ohrožuje mou asociálnost. Dárky k Mikulíši jsou důležité, slova ne.
 

Vždycky můžu přestat plavat

2. listopadu 2016 v 22:39 | misschien
Na klábosení o tom, že mám málo času, měla jednoduchou odpověď. "Tak pusť plavání." Jak dlouho bych bez něj vydržela? Tento týden je to lepší. Minulý mi ta propast mezi pondělkem a čtvrtek při-padala příliš hluboká.
Vstávám, sprchuji se, měním si denně prádlo, nedívám se do rána na seriály, nespím dvacet hodin denně. Jak dlouho bych vydržela na suchu?
Tři hluboké dny, dva mělké škrábance. Za dobu v Praze, ve škole, v práci, jsem toužila po krvi víckrát než v Nizozemsku. A víckrát jsem to dotáhla do barevného konce. Jenom mi to bylo málo. Tak opatrná. Nepřetnout nic, co nemám. Stále stejná místa. Slunce. Aspoň nerozšiřovat operační oblast. Neřezat hluboko, aby se rána neotevřela. Z mělké nic neteče. A když, tak málo. Pomalu upouštět strach, zmatek, únavu, bezmoc.
Prostě si škrtni endorfiny. Ušetříš čas i peníze. Proč nenavrhne ať pustím některý předmět. Ať chodím míň do práce. Ať si s ní netelefonuji. Vždy mám škrtnout dobrovolné. Jenomže v určité fázi může být jejich škrtnutí to poslední, co uděláme.
Občas mám pocit, že už se nemůžu spolehnout na svou hlavu.
Možná jsem opravdu zrůda. Kterou musí člověk zmlátit, aby z ní dostal trochu lidské touhy po roz(m)nožování. Nebo z ní vytloukl ironii se kterou se na ten proces jinak dívá. Cynici se nemnoží.
V průhledné konvici vařila voda. Červené světlo. Oslazený bílý čaj. Německý film s titulky. Kašel. Ráno potřeba odejít. Nechtěná krev. Svědění znamená hojící se odřeninu nebo rašící chorobu? Mluvil. O svém otci. Jak ho nakonec nepřijel vyzvednout, i když mu to slíbil. Bylo to nedorozumění zapříčiněné třetí stranou. Otcové, kteří nikdy nepřijedou. Dva dny v Praze, proč se vidět s dcerou.

Wat de mensen ook niet meer kunnen (of willen) is te trachten elkaar te begrijpen en (daaruit voortvloeiend) elkaar te helpen. [...] Ik heb er rust mee, dat dat niet bestaat, maar ik heb geen behoefte om nog langer mijn leven daardoor te laten verpesten.
Oorschot biografie 340-341

Jsem to já?

26. října 2016 v 22:21 | misschien
Zase vězeň vlastní hlavy. Bezdůvodného pocitu strachu. Ne panika, ne děs, ale strach. Těšení se na něco a vědomí, že tak to nemá být. Užívat si všechny dny, ne jen pár hodin. Závislost na plavání. Strach. Jak přežít dny bez něj. Nedaří se moc dobře. Hlava se topí a nejde zastavit. Únava. Touha po A'dam. Místo, kde jedinou povinností byla škola. Stíhat práci a školu. Už to bude lepší. Jen dva dny v týdnu. Přesto je to hodně. Pro mě je to hodně. Někdy bych si dala kávu. Ale když si dám kávu, tak si můžu dát i panáka. A po alkoholu, odpoutání od myšlenek, toužím moc často. Příliš na to, abych si byla jistá, že to ovládnu. Takže bez kávy. Nedokázat usnout, neochotně vstávat. Bez důvodu. Vymyslela jsem si pro ostatní tolik životních cílů, až žádný nemám. Chtěla jsem být normální, poslední dny si tím nejsem jistá. Nejtěžší je pochopit a ovládat sám sebe.
 


kroutící se žaludek

10. října 2016 v 8:53 | misschien
Potřebuji zabít všechny ty malé andělíčky. Naděje v peřinkách. Zadusit je a nemyslet na ně. Ukázat někomu krásu a vzít mu ji. Nechci. Nechci. Nechci. Zvykla jsem si být sama. Vyhovovalo mi to. A potom lidská kůže. Teplo. Dívat se na střízlivě. Nic nechtít. O ničem nesnít. Vidět nevýhody. Jde to obtížně. Užívat si postel pro sebe. Stejně bych se točila zády. Nejhorší je, že není o čem snít. Neexistující lidé a situace zatlačováni andělíčky do pozadí. Vzchopit se a soustředit.

A taky prosit. Aby mi zůstal stávající pokoj. Být tady a být na svém. Nejvyšší nabídka je, že jsem ochotná dát znovu zánět močového měchýře. Výš se snad ani jít nedá.

Proč to neudělat horší

9. října 2016 v 19:57 | misschien
Nechtělo se mi. Jela jsem tak, abych nemohla přijít včas. Obvykle, když si mám vybrat mezi chvílí čekání a přijít o minutku později, tak raději čekám. Tentokrát ne. Kupodivu jsem tam byla první. Z každého muže v kabátě malé zatřepotání strachu. Že už je tady a jde do tuhého. Kontrola času. Pět minut po a zpráva, že už vyšel. Komplikace. Ideální pojistka v podobě: nečekám na žádného chlapa déle než deset minut, byla nahlodána. Dal vědět, že přijde později. Merde. Takže čekat. Dívat se na zelenou na semaforu směrem kolej, spánek a klid. A stát a čekat. Určitě přijde. Bohužel.
Měl rukavice. To bylo dobře. Měli jsme společného něco víc než pár známostí na jednu noc. Držel mě za ruku. Povídal, poslouchala jsem a snažila se tam nebýt. Bez potřeby být milá. Třeba se mnou vyrazí dveře. Ale jaké dveře? A kde? Sama, do jeho bytu. Je to co o něm vím důvěryhodné? Ani za mák. Vyptat si adresu? Komu ji poslat? Znepokojovat sestřičku? Kvůli ničemu? Špatnému pocitu? Vždyť ho znám už dlouho. Teď vím, komu jsem mohla napsat. Kdyby bylo nějaké příště, udělala bych to.
Zkontrolovat číslo popisné. Jméno na zvonku. Štítek na schránce. Člověk se statusem. Někde bydlí. A já mám většinu majetku v krabicích a jistý pokoj v nedohlednu. Stárnu.
Předsíň. Čistá. Velké úložné prostory. Jeden pokoj. Spací patro, mini kuchyňská linka. Police s učebnicemi jazyků.
Konverzace o ničem. Věděla jsem, že to nemůže vyjít. Sejít se, najíst, rozloučit a odejít.
A tak držet. Se i pusu. Neptat se. "Děláš to kvůli mně nebo kvůli sobě? Protože jestli je to pro mě, tak s tím můžeš přestat." Zakrýt si ústa rukou a dívat se jinam. Nesmát se snažení druhého. Zvlášť když je v téhle disciplíně lepší než já. Jenom pláče na špatném hrobě.
Potom se to zvrtlo. Fyzická bezmoc, pásek omotaný kolem krku. Relaxace. Bezbrannost. Zrychlený tep. Napětí. Kdy padne další rána. Jaká bude. A hlava byla potichu. Euforie z nedostatku vzduchu.
Tělocvik, který nebyl důležitý. Já své dostala. Po čase byl spokojen i on. Win win situatie. A klid. Zvláštní. Nechtěl hned přídavek.
Modrá koupelna. Teplá voda. Ručník. Rajčata, ze kterých vykrajuje dužinu. Hovory o ni-a-čem. S větším zájmem. Přijde mi jiný než jsem si ho vybarvila. Míň jako idiot. I když pořád titánek toužící porazit svět. Ovšem titánek, který se na to chystá. Podivné.
Pozdní dárek k narozeninám. Hraje radost zdatně. Nebo nehraje. Netuším.
Jít nebo zůstat. K řešení není prostor. Usínat kůži na kůži. Objímat a být v objetí. Potom ten pocit. Že si to nesmím moc připouštět, jinak budou problémy.
Slunce za závěsy. Chci jít. Tiše se vytratit a nečelit ránu. Loučení nám nikdy nešlo. Vytratit se z vrzající postele ve vzduchu, když leží u žebříku a rukou mě blokuje. Když nevím, jestli projdu ven bez klíčů. Čekám. Budí se. Rozhoduji se, půjdu. Nechci ráno, otázky, nejistoty, pocity trapnosti. Příště se vytratit nejlépe za tmy. Nestihnu to.
Spokojen si zase lehne. Šlo to rychle. Dvě šťastné chvilky za dva dny. Nebo za jednu noc. Ale k čemu mě vlastně potřebuje. Teplo lidského těla. Vědomí, že na blízku je žena? Netuším. Oblékám se v koupelně, beru si věci. Říct něco na rozloučenou. Co, jak a proč? Raději vypadnout a držet si v sobě ten podivný pocit soukromého štěstí.
Zapsat si adresu. Koupit ve Starbucks horkou čokoládu. Projít Hradem a u semaforu vidět pošlapané konfety. Malá červená srdíčka. Na lásku si nehrajem. Proč já? Co z toho bude? Uložit k ledu. Nechat se překvapit. Nemyslet na to. Mohlo by to bolet.Třeba to byl konec. Takový, aby bolel a byl mi líto.