Katolík

13. října 2017 v 8:18 | misschien
Co já s ním budu dělat?
Tři hodiny předem jsem se rozhodla: žádné štěstí těm, co se mi ozvou jednou za měsíc/tři/půl roku. S tím prozatím končím.
Jenže co teď?
Jaká je normální míra vyjádřování, že je vám s někým dobře? A jaký je normální odstup od lidí, které vidíte tak potřetí v životě (ale sedí na vaší posteli?) Kolikrát je normální pojmenovat něčí klady?
Abych zabíjela nejistotu, mám pojistku. Když se začne mluvit o kráse očích, začíná mi hořet půda pod nohama. Ale co když se začne mluvit o kontaktních čočkách? Z jaké vzdálenosti jsou poznat?
Bylo to prima. Probrat s někým bílkoviny. S někým, kdo je taky řeší. Zatracené kuřecí. Pochlubit se novými činkami. Stěžovat si na to, kolik času zabere vaření. Probrat tu holeň, co mě vyřadila na měsíc ze hry. Člověk s obdobnými zájmy. Jupí. Nebýt odstavců tři a čtyři.
Byl statečný. Spolkl jeden drops se salmiakem (Když bodlák, tak bodlák.) a ochutnal cottage, který nemá rád. Neřekl slovo blázen poté, co viděl výzdobu mého pokoje. A neutekl, když jsem začala koktat anglicky.
Je aktivně věřící. Tváří se, že jeho rodina funguje. Bez okolků se prohlásil mamánkem. Samostatnost nebude silná stránka. Věnuje se studiu. Teoreticky by z něj mohl být dost slušný kamarád, časově nenáročný, milý zábavný.
Prakticky mám pocit, že je to stejné, jako když jsem onehdy pomáhala M učit se na bruslích. Tentokrát aspoň vytáhl počítač a deset minut ze dvou hodin jsme předstírali práci.
Mluvil o rodině. Je to pro něj poslání. Dítě na prvním místě. Adept na friends with benefits to tedy nejspíš nebude. Ale co já s ním teda budu dělat?
 

Alleen

24. září 2017 v 16:17 | misschien
Myslela jsem, že to pomůže. Ale nepomáhá to. Jsem v díře. Bez cukru. A pořád v díře. Motivace na nule. Výsledky na nule. Cvičit? Nechce se mi. Zase. Něco dělat? Ne. Když nevidím nutnost překládat, nevidím důvod vstát z postele. Neslyšet myšlenky? Úniky z reality? Proto to dělám? Nejspíš. Ani o píď dál. Pořád na stejném místě.
Konec konce. Jak jinak. A ti druzí zase nedokáží pochopit, že s nimi už nechci nic mít. Přátelství. Tak těžká věc. Zajít na poštu. Půjdu tam vůbec někdy?
Kolik kytek unesu? S bodláky. Růže s trním. Prý vyjadřuje mou osobnost. Prý se máma smála, když jí vyprávěla, jakou má pro mě kytku. Jen silní lidé ustojí takovou poklonu.
Sama. Leze mi to na mozek. Svoboda od. Svoboda k. Nikdo se nestará o mý tři hodiny spánku.

Obrací se mi režim. Špatně se to zastavuje. Když jste sami.

BeLeuvenis

10. srpna 2017 v 19:52 | misschien
Vyprávěj mi o bolesti. Ne, o bolesti ne. Aspoň tentokrát ne. Vyprávěj mi o štěstí. Štěstí, které bylo před tou bolestí. Ale štěstí se nedá zavřít do lahvičky. Schovat na později. Kochat se jím a cítit se líp. Štěstí koluje v žilách. Bouří. Přehlcuje endorfiny. Najednou se díváš. Na lidi, kteří tančí. Na zamilované páry. A nic se neděje. Nic se tě nemůže dotknout. Jsi v bezpečí. V objetí, které je dneškem. A potom začne zahnívat. Trochu páchnout. A nakonec se zkazí. Otráví krev. Otráví vzpomínky. Vypálí díru tam, kde bylo štěstí. Objetí bylo včera. A ticho trvá dva dny. Bude trvat dva roky. Spíš dvacet let. Mám novou superpower. Zažít okamžiky štěstí s lidmi, kteří jsou moc vzdálení.
 


Kdo nic nezkusí, neselže

20. ledna 2017 v 22:45 | misschien
Teoreticky jsem už dlouho neměla tak dobré výchozí podmínky. Prakticky se bojím, že selžu. Nevím, jak bych se lízala z dalšího selhání. Ale mám nějaké svaly. Aspoň to předpokládám. A taky dost tuku. To vím. Ale mám svaly. 4,5 měsíce plavání třikrát týdně muselo i vegetariánovi nějaké svaly pustit. Takže když se teď dám na něco náročnějšího, aerobičtějšího, dynamičtějšího, tak bych to nemusela odnést bolestí všeho. Navíc budu kompenzovat plaváním, což také pomůže. Anebo jsem definitivně mimo soutěž? Jak moc tělo a kosti změní sedm let hladu a přecpávání? Nebo je moje tělo ten milý držák a potvora, co mě i přes veškerou snahu dovleče ke zkouškám?
Selhání. Teoreticky jsem nikdy neselhala. Má školní kariéra plní předepsané body jeden za druhým. Prakticky selhávám neustále. Jak to dopadne, když se to nepovede? Mávnu nad tím rukou? "Půjdu dál." Nebo to zase něco odstartuje. Další šílenství? Zvládnut bolest? Bolet to bude. Dokud to budou svaly, bude to ok. Klouby by byly horší. V Nizozemsku a měsíc po návratu z něj jsem byla jako stařena. Kolena z něčeho v háji. Teď si libuji, když si dokážu dřepnout.
Ale chci to už dlouho. A má to perfektní načasování. Do zahájení bruslařské sezóny je ještě daleko, ale když zvládnu teď pět týdnů toho, tak bych mohla být schopná i začít běhat.
Běh. Vždy z něj bolela kyčel. Vždy třikrát, když jsem to zkusila. Jednou jsem vydržela dlouho. Ale potom přišla volba - buď víc jíst, nebo přestat. Některé volby jsou snadné. To už bylo dávno. A stejně nejsem o nic dál.
Budu muset jíst jinak? Teoreticky bych měla. Bílkoviny. Nádhera. Ty v mandarinkách nejsou. A mandarinky a jiné citrusy (kvalita mandarinek se zhoršuje), jsou důvod, proč se držím od sladkého dál. Ořechy také nejsou nejlevnější. Nemohu si dovolit se vyřadit z provozu. Ale asi to chce zkusit. Zkusit a nemyslet na následky. Doufat ve výsledky. Prostě to udělat. Nějak to dopadne. Šance je 50:50.
Věřit sama sobě je těžké. Takže to zkusit bagatelizovat. 30 minut denně ti nic neudělá. Jen to zkus. Je to jako s Duolingem. A vidíš, jaký jsi udělala pokrok.

Člověk

14. ledna 2017 v 20:13 | misschien
Kontakt s lidmi bolí. Založil si ruce a vyprávěl o otci. Vždy vypráví o otci a nikdy o matce. Vyprávěl. Mluvil. O dvou kouscích ze života. Bylo to příjemné. A bolelo to. Společné prázdniny s otcem. Nádech. Výdech.
Probudit se a ležet. Neodcházet. Čekat. Jde to. Když se člověk připraví. Aplikace na opakování slovíček v telefonu. Uplácím svědomí. Někdo živý vedle mne.
Už jsem byla připravená. A milejší. Když mě v noci vzbudil a chtěl znovu. Konečně došlo na rány. Kontakt s lidmi bolí.
"Já jsem ti to neříkal?" Překvapená. Ne obsahem sdělení, ale tím, že si myslel, že mi něco řekl. Mluvíme málo. A proč taky. Co je důležité, není ke sdílení. Mé snažení se bez toho může jevit jako banální.
Sestřička možná skončí se školou. Nevadilo by mi to. Otázkou je, zda budu zpívat, pokud nálada doma nebude optimální.
Vždy se ptají pozdě. Po roce si pan otec všiml. Zvláštní. Jako bych v létě nebyla čtyři týdny doma. Nemá cenu rozrývat pro ně zbytečně minulost. Když ani jim se do toho nechtělo. Nešikovnost jako lež, kterou chtějí.
Budit spícího dvakrát za noc vyžaduje strategii. Pozitivně naladit. Otázkou. Proč o citech? Ještě příliš v polospánku, aby mi to myslelo na nezávadnou odpověď. Naštěstí se i mručení dá vykládat různě. Kontakt s lidmi vzbuzuje otázky.
Mám spoustu fotek cizí země. Mám spoustu prázdných fotek. Bez lidí. Být s lidmi nebo ne? Neumím to, nechci to, toužím po tom, dokážu to? Nenechat je jít pod oranžovou slupku. Pod pomerančovou kůži. Proč druhé děsit svými pseudobývalámiproblémy? Protože bez nich jsem povrchní a banální.
Pod vlivem zkouškového. Načíst pár postupů, aby se citíla míň neschopná. Nedočetla ani první. Slušné holky takové věci nečtou. Jenom je dělají.
Bolí svaly na nohou. Jako dělat dřepy. A lýtko. Ztuhlé z křeče. Ve chvíli, kdy už nevadila. Krk. Tentokrát si špinil ruce. A trochu obličej. Ta poslední se mu povedla. Kontakt s lidmi bolí.
Videa ledních medvědů. A štěňat. Ve tři v noci. Kontakt s lidmi ukazuje nová zákoutí absurdity.

Kontakt s lidmi. Kontakt s člověkem. Člověk by chtěl víc. Zatvrdit se. Je těžké. Těžší nebo snazší? Vrátit se k papírům. K textům. Ke slovům. Lidé nejsou důležití.