Hřát se do spálení v paprscích slunce

9. května 2016 v 21:27 | misschien
Jsem ochotná uznat, že mám občas pokřivené vnímání. Ale zaboha si nedovedu představit jinou interpretaci následujícího.

N: vidí poprvé jizvu Nepokusila ses podřezat si žíly?
M: Ne.
N: Měla by sis to masírovat, aby nebyla vystouplá.

N: A jak vidíš budoucnost?
M: Po magistru najít práci, asi v Česku, kdyby to ale šlo, tak odejít.
N: A co doktorandské studium?
M: Ne. Nemám na to. Budu ráda, když udělám magistra. Nic v tom nevidím, je to teorie.
N: Mohla bys to udělat. Budu tě mít ráda i bez toho, ale ta možnost tam je. Určitě bys to zvládla. Není to tak těžké. Jde o tu odbornou práci a nějakou přednáškovou činnost. Zkoušek je tam málo.
M: Tu práci si neumím představit. Teoretická vědecká činnost není pro mě.
N: Ještě máš minimálně rok. Uvidíš, že to bude lepší.

Některá ne jsou slyšitelná a okamžitě akceptovaná. Jiná, hlasitá a vyslovená se neberou v potaz. Křestní není důležité. Příjmení nehraje roli. Jenom ta písmenka před a za jménem jsou důležitá. Osobnost, cíle, štěstí, jizvy, sport, nic se nepočítá. A nikdy to neskončí. Udělat jedno nestačí. Bc. Mgr. PhD. Co by přišlo, kdybych souhlasila? Profesura? Neviděla. Neslyší.
A ano, pro druhou stranu jsem skončila, když jsem přestala být štěnětem. Jako oba psi. Z celodenní přítomnosti, hry, zábavy a výcviku v občasné procházky a krmicí funkci.

*:Máš spálené ruce a obličej. Asi by nebylo nejlepší jet zítra k tomu moři. Zůstaň doma, já si zajdu někam do muzea." Hvězdičkou se v lingvistice značí příklad jevu, který se nestane.
Nejlepší chvíle byla, když jsem stála po kotníky v ledové vodě a slunce se schovalo za mraky. Potom přestala kůže na pažích na chvíli bolet. Pláž v dlouhém rukávu.
 

Zdál se mi sen...

4. dubna 2016 v 21:21 | misschien
Jednou to dokážu. Budu sedět v křesle u okna, v teplém svetru, v ruce budu mít hrnek čaje a na klíně talířek s pár kousky cukroví. A budu je ujídat při čtení knihy, klidně, užiju si je a až bude talířek prázdný, tak si toho skoro ani nevšimnu. Bude to prima pohodové odpoledne s knihou a čajem. Budu se soustředit na děj a příjemné ale ne nezbytné teplo z hrníčku. Nebudu myslet na krabice se spoustou cukroví, které mám za zády. Nebudu potřebovat sníst ho všechno najednou. Dokážu přestat jíst až se budu cítit sytá. Budu schopná rozlišit hlad a chuť. Jídlo bude způsob jak přežít a ne důvod k tomu. Nebude to řešení problémů, bude to přirozená denní součást života. Ani odměna, ani trest. Bude to v pořádku. Dám si k snídani chleba se sýrem a po obědě budu mít problém vybavit si, co jsem vlastně snídala. Budu jíst s lidmi. Zajdu si s nimi na večeři do restaurace aniž bych předtím nebo potom posvačila tři čokolády a vajíčkový salát.
*příšerně motivační nálada
pět dní s hvězdičkovým jídlem
je to jen měsíc
nechci to zkopat, nesmím to zkopat
Protože věřím na happyend.
Nemyslet na ty nepodařené pokusy. Teď se daří. Vydržet.

A taky počítám. A čekám. Protože do odjezdu zbývají už jen čtyři a půl měsíce. Už teď se mi nechce vracet. Bojím se odjezdu. Čekám, kdy přijde ten zlom. Abych se těšila zpátky.
I přes ty anglické učebnice a to, že se občas hodina přeci jenom trochu táhne. Netikám. Nevím, jestli je to pochopitelnou trochu únavou nebo tím, že se školy nebojím. Že zátěž odpovídá mému času. Trochu vydechnout. Nabrat síly. Začít se usmívat.

A naučit se potřebnou slovní zásobu na diskuzi s mými spolubydlícími.
Smrad v koupelně? Pootevřu okno. Stále smrad? Otevřu ho dokořán. #vysokoškolské naděje národů
Jsou vlasy v odpadu ve sprše? Odsunu je o metr vedle.
Je na záchodě koš? Hodím ruličku od toaletního papíru na zem. (poslední skóre 7:0)
Kafe plesnivějící v hrnku.

Chinin

24. března 2016 v 9:18 | misschien
A tak jsem byla dvakrát upřímná. Na Twitter, bez cenzury.

Mlčet. Jinak bych se musela zeptat: "Proč?" A odpověď neznám, takže předmět nesplněn, kariéra a budoucnost v troskách. #ihatepervitintweet

Měl odezvu. Takovou překvapeně panickou. A přitom na začátku byly pocity, se kterými sedím v kaši už dlouho.

Sestřička: "Děje se něco, zdrobnělina jména? A děkuju za SMS. Byla v hieroglyfech ;)" a po chvíli "Chceš si popovídat? Můžeme nadávat kolektivně." Milé. A jako od někoho, kdo to zažívá. A ten předpoklad, že se NĚCO stalo.

Nejvyšší: "Ten poslední tweet nevypadá moc oranžově, o co šlo? Další možnost?" a později "Nezbývá než s tebou souhlasit, blbé je, že bez absolvování jakéhokoli akademického vzdělání si člověk v praxi moc neškrtne. Určitě se najdou nějaké výjimky, ale aby je lupou pohledal." Na mou obsáhlou odpověď na téma nesmyslnosti náplně magisterského studia pro pracovní trh bylo obvyklé ticho a odvedení řeči jinam. Přesto to mělo dohru. Když jsem si uvědomila, že bylo něco řečeno o pětileté podpoře studia a ověřovala si to. Odpověď odrážela realitu: "Chápu, že tě občas různé věci štvou a jsou ti k ničemu, ale výhledově se systém školství rozhodně tak rychle nezmění a čím dřív nějaký stupeň vzdělání dokončíš, tím líp. Teorie a praxe je vždycky o něčem jiném. ..."
Občas pořád. Některé věci versus většina. Štvou? Když něco štve moc dlouho, štve to ještě? Nebo ubíjí? Nějaký stupeň vzdělání očividně bakaláře nezahrnuje. Teorie a praxe jsou sice o něčem jiném, ale slušelo by se poznamenat, že já studuju TEORETICKÝ obor (je obtížné si toho všimnout, když jediné o čem mluvím je obsah knih, dějiny a jazykové zajímavosti). Po jeho dokončení bych se měla stát badatelem na poli nizozemské lingvistiky. Tam až tak velký rozdíl mezi teorií a praxí není. Nebo se pletu? A ano, slušelo by se postavit a říct to do očí. Jenomže peníze a rodinné vazby a oni to myslí v dobrém.

Ano. Natuurlijk. Nikdy neubližujeme druhým. Nikdy je nepoškodíme. Jenom jim ukážeme cestu ze srázu dolů a řekneme, že na ně počkáme v cíli. A až se dole potkáme, tak jeden je vlastní vinou rozbitý, ale "Vidíš, jsi tu, já říkal, že to zvládneš. Tady máš kytku, stálo to za to, že?"

"Ze všech prázdných vesmírů je tento ten nejpohodlnější. Ještě se naučit posílat pohledy na vlastní adresu."

V rozhovoru se sestřičkou se omlouvala, že mi nezvládla poslat pohled k narozeninám. Milé. Protože, děkuju. Na jednu stranu ona nemá nejmenší povinnosti vůči mně. Cokoliv udělá je bonus. A taky ten pocit, že pohled k narozeninám. Proč jenom k narozeninám? Proč ne jenom tak? Vzpomněla jsem si. Chtěla jsem potěšit. Něco fyzického. Udělat ti den. Nečekané překvapení. Že si na mě lidí vzpomenou na mé narozeniny není překvapení. Prima, že se jednou za rok ozvali, ale klidně to mohli nechat plavat. Tito nejsou důležití.

Nechutně zahořklá. To jsem. Tlustá, introvertní, bez osvěžujících vědeckých myšlenek, neschopná zvládat jídlo, bez přátel a se spoustou strachů, která vše svádí na okolnosti, prožitá pseudotraumata a není schopná nabídnout východisko, neví, co chce dělat dál, její vyhlídky do života končí dosažením stupně vzdělání a potom neví, co a jak dál. Unavená ze snah o změnu. Další pokus začně příští čtvrtek.
 


Až budu mít děti...

23. března 2016 v 16:09 | misschien
… budu s nimi žít a ne bydlet.
… budu je mít ráda takové, jaké jsou.
… budou to pořád moje děti.
… budu se snažit být jim vzorem.
… budu se o ně zajímat.
… budu je občas překvapovat.
… budu s nimi mluvit o všem.
… budu s nimi mluvit o jejich pocitech.
… budu chtít, aby byly šťastné.
… budu se ptát na věci, o kterých nebudou chtít mluvit.
… budu chtít slyšet pravdu.
… budu klást i otázky, jejichž odpovědi by mě mohly bolet.
… budu problémy řešit.
… budu se snažit problémy zjistit.
… bude mi podivné, když nebudou mít kamarády.
… vysvětlím jim, že vztahy mezi lidmi jsou důležité.
… budu jim pořádat oslavy narozenin, s kamarády a ne jen pro příbuzné.
… budu s nimi v kontaktu.
… občas se jim ozvu mimo plán.
… budu jim posílat pohledy.
… bude mi jedno, jestli z nich bude doktor nebo zedník.
… budu se ptát na jizvy.
… budu chtít odpovědi.
… budu rodič, ne bankomat požadující vložení diplomu.
… budu poslouchat, co říkají.
… budu přemýšlet o tom, co říkají.
… dám jim najevo, že jsou pro mě důležité, i když jsou velké.
… neukážu jim, že rodiče jsou od toho, aby se udržovali šťastní.
… budu jim chodit na třídní schůzky.
… budu jim občas volat i mimo pořadí.
… budu tu pro ně.
… přijedu za nimi, když budou potřebovat.
… přijedu za nimi, když budou chtít.
… navštívím je občas i jen tak.
… budu jim vyprávět o sobě.
… budu se jich ptát, co dělali v pátek večer.
… budu se jich ptát na víkendové plány.
… budou mě zajímat jejich hodnoty.

Nebudu mít děti. Nemyslím si, že život je něco tak fantastického, abych to někomu nutila.

Někde je tam hořkost z narozeninových přání. Byla krásná. Červené s kočičkama a dokreslenými obrázky. Opsaný text v nizozemštině. A email. Od pana otce. S fotkou. A textem. Skoro dojemným. Až na to, že asi nebyl pro mě,"ať se ti stále daří na co sáhneš." Ale určitě byl od něj: " Máš-li přání, jenž lze na dálku splnit, dej vědět." Jsem nevděčná. Nemám hmotné starosti.

Protože to bahno je ve mně a já ho neumím dostat ven

4. března 2016 v 1:46 | misschien
Články. Psané. O život. Ze života. S železnou pravidelností. S mezerami. S hostem. Čtyři dny. Tři večery. Tři návraty ze školy, kdy někdo byl. Někdo čekal nebo měl přijít. Někdo mě potřeboval. Jak moc hraju. A jak moc potřebuji publikum. Abych udržela zdravý rozum. Únava, zima, zklamání po hodině s odbornicí na modernismus. Nejraději zalézt, ztratit se a brečet. A místo toho, posledních pět set metrů, zpívat. Rychlé úryvky písniček. Protože já jsem šťastná hostitelka. Milá. Co vaří. Co má plány do budoucna. Co jede ráda ve čtyři do muzea. A potom opravdu jede ráda. Jenom potřebuje vědět, že není sama. Že druhá strana po ní nic nechce. Titul. Pervitin. Jako by se za mě styděli, když nebudu mít titul. Jako by nedokázali říct, že jejich dcera vystudovala jenom střední školu. Nebo spíš, jejich dcera je jenom bakalář.
Protože taky přijdete. A chvíli chodíte po pokoji. Co teď vypadá tak velký. A na stole je papírek. Poslední dějství. A vy ho nechcete číst. Protože nejdřív zvuk. A potom otevřená ústa. A ohlušující ticho. Přitisknout se ke stěně. A hlavně být potichu. Hlavně nic nedělat.
Je to sen. Krásný. Země, kde se krásně žije. Kolo. Milí lidé. Řeč. Krásná místa. Zvířata.
A já už to nechci řešit. Dokola. Pořád. Jsem tlustá. Musím se učit. Jedno pustit neumím, druhé nesmím.

Co když jediný způsob ovládnutí šílenství je ten známý? Už na něj nemám sílu. A třeba ani nechci? A proč? Když není pro co? Jenom utrácím. Peníze jiných. Plním jim sen, který vlastně není takový, jaký by si představovali.

Protože je ošklivá. Tlustá. Lehce popraskaná. Proto se držíte. A dýcháte. Víte, že to hrajete. Že dramatizujete. Když jsou ruce tak volně podél těla. Ta chuť, cítit, tekutinu. Protože ten strach. Že vlastně nemáte, co získat. Že vlastně můžete být klidní. Devadesát hodin mezi středou a nedělí. A pořád víme. Že hrajeme. Že to neuděláme. Protože bychom neviděli, co by se dělo potom. A proto bychom to vlastně udělali. Abychom demonstrovali. Jak moc jsme nešťastní. Jak moc v tom štěstí, které kolem nás je a které si užíváme do posledního doušku, jsme stejně vždy nakonec stažení dolů. Do naší podstaty. Strachů. Izolace. Představ. Práce. Nutnosti dokazovat.

Jsou to jenom měsíčky. Měsíčky v kombinaci s cukrem. A nocí. Bude to dobrý. Stačí se vyspat. A bude líp. Když nebude šedo.